
344
Úkol pro Ministerstvo financí ČR:
Analýza financování výkonu státní správy a samosprávy územních samosprávných celků,
která poskytne relevantní množství dat pro přípravu nového zákona o rozpočtovém určení daní
Vedle veřejného sektoru, tedy státem a municipalitami financovanými statky, mohou v komunální
oblasti vznikat i další aktivní subjekty sociální péče, kterých je možno koncepčně využít. Jde na
příklad o církevní, charitativní, či společenské organizace, občanské iniciativy atd.
Shrnout hlavní kompetence v oblasti majetku v oblasti samostatné působnosti je velmi obtížné,
protože bývají velmi diferencovány a přesahuje potřeby této práce. V konečném rámci ovšem silně
relativizují jakékoliv komparace. Obvyklým přístupem (především v původních 15-ti státech EU) je
obligatorní určení základních kompetencí i v oblasti obcí a všech vyšších článků územní samosprávy
ve větším rozsahu, než jak je známe z ČR
Rozpočet obce je v zemích EU obvykle chápán jako podklad, jež zajišťuje všechny provozní a
investiční úkoly municipalit na rozpočtový rok. Bývá zpracováván i rozpočtový výhled na delší
období (obvykle střednědobé). Jeho skladba bývá podobná ostatním rozpočtům veřejné sféry.
Metody rozpočtování se tak na různých úrovních veřejné správy mohou mírně odlišovat. Výraznější
odlišnosti nacházíme při sledování rozdílů v postupech rozpočtování mezi jednotlivými zeměmi.
Mezi společné prvky rozpočtování patří převážné dělení tohoto dokumentu na provozní (běžný)
rozpočet a rozpočet investiční (kapitálový). Tato skladba může být dokonce povinná, potom je
určena zákonem. V některých státech přímo určuje druhy příjmů a druhy výdajů, které se mohou pro
provozní či investiční část rozpočtu využít (spolu s pravidly přesunu prostředků z jedné části
rozpočtu do druhé). Rozpočtová skladba v jednotlivých zemích EU často akceptuje specifika
municipalit od ostatních forem veřejné správy. Rozpočet obsahující příjmy a výdaje obce má být na
první pohled přehledný, má být porovnatelný a kontrolovatelný. To znamená, že ze struktury
rozpočtu má být patrné, odkud prostředky pocházejí a na co se využívají. Pouze takto přehledný
rozpočet jasně prokáže občanům i členům zastupitelstva jak se s prostředky nakládá.
Příjmové zdroje municipálních rozpočtů jsou v Evropské unii značně diferencovány. Každá země
obvykle akceptuje své tradiční finanční zdroje obcí. V poslední době lze však pozorovat i reformy,
které znamenají odklon od těchto tradičních systémů (např. Itálie). Odlišné chápání rozpočtů ovšem
znamená, že existují velké obtíže při porovnávání rozpočtů obcí jednotlivých zemí. Určitým
problémem při hodnocení financování měst a obcí EU je terminologická nejednotnost. Vedle
vymezování místních daní je hlavním problémem jednotná klasifikace a jednoznačné odlišení daní
od sdílených dotací (vnímaných jako transfery), jež je potřeba např. pro výpočet míry soběstačnosti.
Tato nejednotnost má za následek nepřesnosti vznikající při komparaci různých systémů. Mezi
dotace (transfery) se proto někdy započítávají i sdílené daňové příjmy (např. v Belgii). Jejich výše je
neovlivnitelná obecními úřady, neboť obecní úřady nemohou mít vliv na výši množství prostředků
plynoucích z tohoto zdroje. Obvykle se jedná o národní daň, jejíž část se přiděluje obci (sdílená daň),
případně o daň vybranou jednou úrovní samosprávy, která je poskytnuta úrovni jiné.
V rámci fiskální decentralizace zemí EU dochází k zvyšování dynamiky investičních aktivit obcí. Je
statisticky prokázáno, že oblast investičních výdajů obcí je přímo úměrně závislá na ekonomickém
růstu. Poměrně vyšší investiční potřeby vykazují obce nově přistoupivších zemí oproti původní
patnáctce (což ovšem nemusí souviset s ekonomickým růstem, ale s objektivní (nutnou) potřebou
zainvestování zastaralé infrastruktury.
Míra soběstačnosti je nejvyšší u skandinávských zemí (Švédsko, Dánsko, Finsko) - téměř 50%.
Vysoké procento soběstačnosti mají také Belgie a Francie. V těchto případech se však jedná o
výsledky nedávných reforem. Podobně probíhají intenzivní procesy fiskální decentralizace u
středomořských států (především Itálie a Španělsko). Výsledkem těchto tendencí je především
posilování regionálních pravomocí, ale také tlak na finanční a daňové reformy, které ovlivňují řízení
obcí. Mezi významná finanční opatření patří postupné snižování státních dotací a jejich nahrazování
vlastními finančními pravomocemi (např. přiznání daně z nemovitostí municipalitám v Itálii apod.).
Nejnižší míra soběstačnosti je v Nizozemí, kde je tato skutečnost výsledkem tendencí o zajištění
Comments to this Manuals